Dá se výzkum dělat férově, když jsme všichni trochu zaujatí?
Za mě je objektivita cíl a sebereflexe nástroj.
I výzkumník je jen člověk
Když sbíráme a interpretujeme data, očekává se od nás nestrannost. Chceme věřit, že výzkum je „čistý“. Ale pravda je složitější – každý z nás má vlastní zkušenosti, názory, postoje. A ty se nevymažou ve chvíli, kdy si nasadíme výzkumnickou čepici.
Zvlášť v kvalitativních metodách – třeba při hloubkových rozhovorech – naše osobní naladění, empatie nebo i předpoklady ovlivňují, jak se ptáme a co v odpovědích slyšíme. V kvantitativních výstupech se zase naše očekávání můžou projevit v tom, co považujeme za důležité – a co „jen“ zapadne v tabulce.
Předsudky máme všichni. Rozdíl je v tom, co s nimi uděláme
Uvědomit si vlastní zkreslení je nepříjemné. Přiznám se – i já jsem si kdysi myslela, že „mladí lidé prostě nečtou tisk“ a šla do výzkumu s tímhle vnitřním přesvědčením. Výsledky mě zaskočily: čtenářů mezi mladými nebylo málo, jen četli jiný obsah a jinak. Zarezonovalo to ve mně. Ne že bych se mýlila – jen jsem se dívala úzkou optikou.
Tady přichází ke slovu sebereflexe. Klást si otázku: „Proč mě tahle odpověď překvapuje?“, „Proč tomu nechci věřit?“, „Co ve mně říká, že tohle je ‚divné‘?“
Férový výzkum není bezchybnost. Je to poctivý záměr
Nemůžeme být bezchybně objektivní. Ale můžeme být vědomě poctiví. Znát svoje limity. Ptát se ve dvou. Konzultovat interpretaci s kolegy. A hlavně – být ochotní říct: „Tady jsem možná viděla něco, co tam nebylo.“
Férový výzkum není o tom, že nic neovlivňujeme. Je o tom, že si to přiznáme – a uděláme maximum, abychom to korigovali. A to je, myslím, víc než iluze „čistoty“.
Zaujatost není hřích. Hřích je, když si ji neuvědomujeme. Férový výzkum začíná uvnitř nás.